Články 2017

Svaz výrobců asfaltových pásů je vystavovatelem na veletrhu FOR ARCH, který se koná ve dnech 19. - 23.9. 2017 v areálu PVA EXPO Praha Letňany. Na stánku SVAP budou jak laikům tak odborníkům k dispozici konzultanti, kteří zájemcům představí zásady označení asfaltových pásů značkou GARANCE KVALITY, poradí s řešením hydroizolace staveb, jak na střechách, tak i ve spodní stavbě. Dozvíte se také, jaké jsou současné trendy a technologie ve výrobě asfaltových hydroizolačních pásů.

Stánek SVAP bude umístěn v Hale 1, stánek B24 ( mapa areálu ).

Vstupenka ZDARMA po registraci ZDE.

Hydroizolační vrstvy střešních plášťů plochých střech musí být vždy zajištěny vhodnou fixací proti účinkům sání větru. Jednou z metod této fixace, kromě natavování, lepení či přitížení, je mechanické kotvení (dále již jen kotvení), které je nejčastější a téměř univerzální metodou fixace. Toto kotvení se provádí pomocí střešních kotev. Dvouvrstevná hydroizolace je pak fixována tak, že podkladní pás je kotvený a vrchní pás je na podkladní plnoplošně natavený. Obvykle se provádí tak, že kotvení hydroizolačního souvrství zároveň fixuje i všechny vrstvy tepelně izolační a parotěsnící. Tím je kotvení výhodné oproti lepení, kde je nutno slepit jednotlivé vrstvy navzájem. Pokud to však vyžaduje postup pokládky, je rovněž možné nejdříve přikotvit jednotlivé vrstvy podkladní, např. tepelně izolační, a následně samostatně přikotvit hydroizolační souvrství.

Asfaltové pásy vhodné pro kotvené dvouvrstevné hydroizolace střech

Vhodné pro kotvení jsou oxidované (podkladní) či modifikované asfaltové pásy, s dostatečně pevnou nosnou vložkou a jsou k tomu výrobcem určeny. Standardně jsou to asfaltové pásy s vložkou ze skleněné tkaniny (obvykle s plošnou hmotností vložky 200 g/m2). Pro kotvení se rovněž používají pásy s vložkou z polyesterové rohože, nebo s vložkou speciální kombinovanou, resp. kompozitní, z polyesterové rohože spřažené s výztužnými vlákny či skleněnou mřížkou, kdy výrobce asfaltových pásů uvádí jako možný způsob jejich aplikace v jejich technickém listě mechanické kotvení. Cenově výhodnější kotvení pak poskytují pásy, které v odzkoušené kombinaci se střešními kotvami v souladu s předpisem ETAG 006, poskytují úsporu počtu kotev díky možnosti používat vyšší výpočtové zatížení na kotvu při statickém návrhu kotvení. Nepřípustné a zcela nespolehlivé je kotvení asfaltových pásů s vložkou ze skleněné rohože, a to pásů oxidačních i modifikovaných.

Střešní kotvy

Pro kotvení se používají ověřené kotevní systémy kotev celokovových, nejčastěji jako šroub s podložkou kulatou nebo oválnou. Používají se zejména pro střešní skladby s malou tl. tepelné izolace, obvykle do tl. 50 až 60 mm, nebo ve skladbách zcela bez tepelné izolace. Výhodou celokovových kotev je jejich tuhost v celé délce těla kotvy, která se využívá při kotvení střešního pláště na šikmých plochách s větším sklonem. Celokovové kotvy se rovněž dělí podle únosného podkladu, do kterého se fixují, na: kotvy do betonu, lehčeného betonu, ocelového trapézového plechu, prkenného bednění či do desek na bázi dřeva (vodovzdorné překližky a dnes velice časté OSB desky). Každý takovýto podklad vyžaduje určité typy šroubů. Pro kotvení střešních plášťů s tepelnou izolací v dostatečné tl., obvykle v tl. více než 50 až 60 mm, dle výrobce, se nejčastěji používají kotvy teleskopické, sestávající z kovového šroubu a umělohmotného teleskopu. Teleskopické kotvy zamezují možnosti poškození hydroizolace při našlápnutí na kotvu, protože v trubici teleskopu se šroub může vertikálně volně pohybovat. Teleskopy jsou obvykle jednoho typu, zatímco šrouby do teleskopů, stejně jako celokovové šrouby, se vyrábějí a osazují do teleskopů podle typu únosného podkladu, pro který jsou určené. Kromě celokovových a teleskopických kotev se používají ještě různé speciální kotvy, např. pro kotvení do hliníkových trapézových plechů.

foto 1

Kotva celokovová: samořezný šroub do trapézového plechu a oválná podložka

foto 1

Kotva teleskopická se šroubem do betonu

Provádění kotvených dvouvrstevných hydroizolačních souvrství střech:

Ve dvouvrstevné hydroizolační skladbě se vždy kotví podkladní asfaltový pás. Tento podkladní pás musí vyhovovat výše uvedeným požadavkům z hlediska spolehlivosti jeho kotvení. Vrchní pás, obvykle s ochranným hrubozrnným posypem, se na podkladní kotvený pás plnoplošně natavuje.

Realizaci pokládky kotveného podkladního pásu musí předcházet provedení tahových zkoušek na stavbě. A to vždy u všech silikátových podkladů a dřevěných podkladů (u prkenného bednění i u desek na bázi dřeva). U podkladů z trapézového ocelového plechu lze vycházet z přesně daných pevnostních charakteristik oceli dodaných plechů. Na základě tahových zkoušek a typu kotveného asfaltového pásu se navrhne typ kotevního prvku vyhovujícího jak z hlediska únosnosti podkladu, tak z hlediska únosnosti asfaltového pásu vůči protržení kotvou. Zároveň se stanoví bezpečná hodnota výpočtového zatížení na 1 kotvu od sání větru: obvykle 0,4 kN / kotvu, a to podle výrobce asf. pásu a výrobce kotev. Nebo se použije hodnota návrhového zatížení na kotevní prvek wadm podle předpisu ETAG 006, pokud asf. pás a kotvy byly dle tohoto předpisu odzkoušeny.

Následně se provede statický výpočet kotvení podle ČSN EN 1991-1-4 – Zatížení větrem, který stanový počet kotev / 1 m2 v jednotlivých oblastech ploché střechy: F, G, H, I. Zde je nutno podotknout, že plochá střecha je definována sklonem α < 5°. Pro větší sklony a tedy i jiné typy střech platí rozdělení střechy na oblasti jinak a je nutno postupovat podle výše uvedené normy ČSN EN 1991-1-4.

foto 1
Základní schéma rozdělení střechy na obl. F, G, H, I

Vlastní pokládka kotveného podkladního pásu začíná jeho volným položením na podklad, vyrovnáním a vypnutím. Následně se provede kotvení v přesahu pásu, a to tak, aby obrys kotvy byl min. 1 cm od okraje pásu. Odstup jednotlivých kotev od sebe v jedné řadě kotev se stanoví z požadovaného počtu kotev / 1 m2 a z požadavku, že min. vzdálenost mezi kotvami by neměla být menší než 15 cm. Pokud se požadovaný počet kotev nevejde do přesahu pásů, je nutno kotvit ještě i v ploše pásu, obvykle v jeho polovinách, nebo dokonce v jeho třetinách. Každá takováto kotva v ploše pásu však musí být vodotěsně překryta záplatou min. 20 x 20 cm, nebo pruhem pásu šířky min. 20 cm. Po provedení kotvení se šev vodotěsně zavaří nebo slepí (u samolepících pásů, ev. s termickou aktivací plamenem hořáku). Vodotěsné zakrytí kotev musí být provedeno co nejdříve, resp. před každou přestávkou v práci, aby nedošlo k zatečení.

V případě, že pod podkladním pásem je tepelná izolace (např. EPS), která by se mohla poškodit při svařování švu plamenem hořáku, je třeba provádět svařování takovým způsobem, který poškození zabrání (použitím spec. švového hořáku, svařovat šev při zakrytí podkladu vhodným způsobem (vhodnou deskou/prknem, pruhem pomocného asf. pásu, apod.).

Nutno také pamatovat na to, že každá deska tepelně izolační vrstvy těsně pod hydroizolačním souvrstvím musí být fixována min. 2 kotvami, jinak nutno kotvit takovou desku samostatně – pozor zejména u desek malých formátů 1,0 x 1,0 m nebo 1,0 x 0,5 m.

Součástí kotvení hydroizolačního souvrství je i provedení lineárního kotvení po obvodu střechy a všech nástaveb a prostupů: provede se jako 1 řada kotev s odstupy min. 250 až 330 mm. Kotvy, které jsou v této řadě na základě výpočtu sání větru, se do lineárního kotvení rovněž započítávají. Lineární kotvení fixuje střešní plášť proti vodorovným silám, které působí v souvrství působením větru, chvěním střešního pláště, dilatačními pohyby materiálů střešního pláště a ev. i vlivem jejich smrštění v rozsahu povolené tolerance.

Na podkladní kotvený pás se následně plnoplošně nataví vrchní asfaltový pás s hrubozrnným ochranným posypem.

foto 1
Základní schéma rozdělení střechy na obl. F, G, H, I

Přednosti mechanicky kotvených dvouvrstevných asfaltových souvrství :

  • jedním postupem lze fixovat všechny vrstvy střešního pláště,
  • mechanické kotvení lze provádět i za zhoršených povětrnostních podmínek,
  • lokální fixace mechanickým kotvením vyhovuje dilatačním pohybům podkladu i vrstvám střešního pláště,
  • lokální fixace mechanickým kotvením vytváří snadno tzv expanzní vrstvu pro roznos tlaku par, což se hojně využívá zejména u sanací střešních plášťů s uzavřenou vlhkostí od zatékání,
  • v současné době je možné mechanickým kotvením fixovat díky dlouhým teleskopům i střešní plášť o tl. přes 600 mm,
  • vzhledem k tomu, že tl tepelných izolací se dnes provádějí velice často ve 2 a více vrstvách (pro zamezení tepelných mostů, nebo spádování v tepelně izolačních vrstvách, ev. pro kombinaci parametrů tepelně izolačních vrstev) je mechanické kotvení celého střešního pláště provedené v jednom pracovním postupu v takovýchto případech cenově výhodnější oproti lepeným skladbám.

Igor Nechvátal
Büsscher & Hoffmann s.r.o.

Množství dosažitelných informací, podle kterých lze srovnávat jednotlivé výrobky v oblasti hydroizolací, je pro zákazníka stále širší. Informace jsou uvedeny na CE štítcích, v prohlášení o vlastnostech a v technických listech. Co ale jednotlivé údaje znamenají? Jak se v nich vyznat? Co je pro danou potřebu důležité? V případě asfaltových pásů jsou některé parametry zákazníkovi ihned srozumitelné. Výše zmíněné dokumenty obsahují však i velice důležité informace, ve kterých se laik už tak snadno neorientuje. Ty nejčastější v textu níže komentujeme včetně vyjádření, jaký vztah má laboratorně získaná hodnota k reálnému použití asfaltového pásu ve stavbě.

Výrobní rozměry a reálná spotřeba

Základním informačním parametrem je jistě délka návinu v roli a šíře pásu. Zákazník však musí počítat s tím, že čistá plocha a skladební plocha nejsou totožné. Je nutné počítat s podélnými přesahy pro vytvoření spojů, které jsou v některých případech 8 cm v jiných 10 cm nebo i 12 cm. Další spoje jsou v příčném napojení pásů, ty jsou doporučeny v šíři 12 až 15 cm. Tyto údaje jsou důležité k výpočtu skutečně potřebného množství materiálu pro vytvoření hydroizolační vrstvy, a tím i pro finanční představu. Mají totiž vliv i na konečnou kalkulaci ceny. Rozsah navýšení skutečné potřeby materiálu oproti čisté ploše může být v rozsahu 10% až 30 %. Mezi minimální a maximální spotřebou tedy může rozdíl činit až 20 %. To v ceně nakoupeného respektive potřebného materiálu není rozdíl zanedbatelný. K čisté ploše je rovněž potřeba připočítat materiál potřebný k lemování nadstřešních prvků, vytvoření detailů, vytažení na atiky, popřípadě stěny přilehlých budov. Je tedy zřejmé, že již nad těmito zdánlivě jasnými a jednoduchými informacemi se zákazníkovi vyplatí přemýšlet.

Tloušťka asfaltového pásu

Dalším poměrně jasným parametrem je tloušťka tedy síla materiálu. Na tento údaj je však třeba se dívat z hlediska souvisejících aspektů. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že pro technologii, při které jsou pásy svařovány, nebo navařovány asfaltérským hořákem, je nutná bezpečná tloušťka asfaltové vrstvy nad a pod nosnou vložkou. Aplikační technologie, při kterých jsou kladeny pásy do horkého (roztaveného) asfaltu, popřípadě do lepidel tak zvaně za studena, mohou být pásy tenší. V případě použití takových pásů pro natavení asfaltérským hořákem však nejde docílit potřebné bezpečnosti spojení. Pro výběr asfaltového pásu je nutné vzít v úvahu typ budovy a oblast použití materiálu. Je nutné vědět, jakému tlaku vody bude vrstva odolávat. Ve spodní stavbě to může být vrstva pod trvalou úrovní hladiny vody, kdy nelze připustit sebemenší kompromis ve vodotěsnosti hydroizolační vrstvy. Podobně je tomu v případě, kdy hladina může vystoupat dočasně díky nepropustnému podloží, které je přerušeno zásypem stavební jámy. V takových případech se nelze spolehnout na tloušťku jednoho pásu, nýbrž je vhodné použít pásy ve více vrstvách, které se vzájemně zajišťují a eliminují tak riziko zabudovaných chyb. Do hydroizolační vrstvy je při tomto způsobu zabudováno i větší množství nosných vložek, a tím se zvyšuje její celková pevnost. Předpokladem je vzájemné kvalitní a homogenní svaření jednotlivých vrstev. Lze tedy konstatovat, že může být vhodnější použít slabší pás ve více vrstvách než pouze jeden pás vyšší tloušťky. Vždy je však nutné mít na zřeteli zásady uvedené v začátku tohoto odstavce. I vzlínající vlhkost při založení stavby nad okolním terénem nemá vždy stejnou míru dotace vody. Disfunkce spojené s nevhodně zvoleným kompromisem v této části stavby jsou odstranitelné velmi komplikovaně a nákladně. Pokud se zaměříme na problematiku střech, je třeba vzít v úvahu, zda je střecha spádovaná k podokapním žlabům nebo k vnitřnímu svodu. V případě vnitřních svodů existuje možnost vystoupání hladiny při přívalovém dešti a voda pak dočasně působí určitým tlakem. Také v tomto případě je vhodnější použít více vrstev než pouze vrstvu z jednoho hydroizolačního pásu. U základní řady asfaltových pásů je funkčním požadavkem schopnost vytvořit bariéru proti průniku vody s různým stupněm agresivity. Tento požadavek může být splněn pouze za předpokladu, že je funkční vrstva po celou dobu předpokládané životnosti stavby homogenní, neporušená nebo snadno a spolehlivě opravitelná. Dojde-li tedy k perforaci vrstvy třeba i nešetrným užíváním (pohyb údržby po střechách) nebo tvorbě trhlin dožívajícího materiálu z jakýchkoli důvodů, může být investice zákazníka do této vrstvy z hlediska potřeby zmařená.

foto 1

Mechanické vlastnosti

Mechanická odolnost, tedy odolnost proti protržení (foto 1.), a vliv stárnutí na vlastnosti materiálu mohou napovědět zákazníkovi, nakolik bude vrstva izolace na jeho objektu ať už z asfaltových pásů, folie, stěrky, či jiných materiálů dlouhodobě bezpečná. Pásy z asfaltu zušlechtěného přidáním elastických složek ve formě syntetického kaučuku (SBS), známé jako modifikované asfaltové pásy SBS, mají velmi vysokou schopnost odolávat mechanickému poškození. Jejich pružnost navíc dokáže dlouhodobě odolávat cyklickému dilatačnímu namáhání. Bezpečná opravitelnost případného poškození je v dlouhé době od zabudování bezesporu nejvyšší z běžných hydroizolačních materiálů. Dnes již pásy tohoto typu považujeme za standard.

foto 2

Velký vliv na dlouhodobou bezpečnost hydroizolační vrstvy má rovněž typ použité vložky. Pro zákazníka to v reálu znamená, že není šťastné hodnotit pouze tloušťku materiálů v souvislosti s mírou bezpečnosti hydroizolace části stavby, ale je nutné posuzovat další parametry, především pevnost a elasticitu (průtažnost). Tyto parametry ověřuje zkouška, při níž je zkoušený vzorek (o šíři 50 mm a délce 300 mm) upnut do čelistí trhacího přístroje vzdálených od sebe 200 mm a při následném oddalování čelistí se zaznamená tažná síla a protažení dosažené při destrukci vzorku (foto 3.). Tyto parametry jsou uváděny jako „největší tahová síla“ respektive „největší protažení“.
Bude-li tedy v dané oblasti stavby hydroizolace trvale namáhána cyklickým dilatačním pohybem vlivem střídání teplot nebo vibracemi způsobenými různými zdroji, je potřeba vybírat, pro dosažení požadované životnosti, úroveň materiálu dle těchto parametrů. Pro srovnání materiálů různých výrobců je však nutné, aby zákazník věnoval u těchto parametrů bedlivě pozornost uváděným tolerancím. Někteří výrobci totiž velmi umně dokáží pracovat s poměrně velkým rozsahem tolerancí. Jimi uváděné hodnoty se na první pohled jeví lépe, než může být hodnota ve spodní hranici tolerance. Z tohoto důvodu SVAP prosazuje zpřísnění těchto tolerancí.

Ohebnost při nízké teplotě

V parametrech asfaltových pásů je míra modifikace určena zkouškou, při níž je zkušební vzorek v lázni ochlazen na deklarovanou hodnotu (například -25°C) a poté je ohnut přes trn o průměru 30 mm (foto 3.). Po tomto testu musí, pro deklarovanou hodnotu v technických listech, POV a CE, zůstat zkoušený etalon bez trhlin. Tento parametr je uváděn jako „ohebnost při nízké teplotě“. V žádném případě však nelze tuto hodnotu zaměňovat s požadavkem výrobce na podmínky pokládky. Pro kvalitu izolatérských prací je obvykle požadováno, aby teplota konstrukce, materiálu a ovzduší byla vyšší než +5°C při pokládce pásů z oxidovaných asfaltů, vyšší než 0°C u pásů z modifikovaných asfaltů. Obdobně je to s uváděným parametrem „odolnost proti stékání při zvýšené teplotě“. Hodnota uvedená v tomto řádku technického listu by měla být pro zákazníka vodítkem při výběru pro daný sklon střechy. Pro vlastní aplikaci je však potřeba mít na paměti, že při teplotách vyšších než 28°C je nevhodné izolatérské práce provádět, neboť hrozí nebezpečí poškození materiálu manipulací a pohybem osob po již provedených plochách.

foto 3

Zkoušky pásů prováděné Svazem výrobců asfaltových pásů

Nejdůležitější pro nezkreslenou představu zákazníka o materiálu však je, aby informace k výrobkům byly reálné a aby výrobce jím deklarované hodnoty skutečně trvale splňoval. Pro širokou veřejnost SVAP monitoruje nezávislými zkouškami jednotlivé produkty výrobců a prodejců v České republice. S výsledky těchto zkoušek máte možnost se seznamovat na webových stránkách SVAZU VÝROBCŮ ASFALTOVÝCH PÁSŮ v ČR.

Lubomír Pech
stavební technik/ obchodně technický poradce
CHARVÁT a.s.

Rozmístění dilatačních spár ve střešní konstrukci vychází ze stavebně-konstrukčních požadavků konkrétního objektu. Dilatační spára musí procházet všemi vrstvami střešní konstrukce.

Rozmístění dilatačních spár ve střešní konstrukci vychází ze stavebně-konstrukčních požadavků konkrétního objektu. Dilatační spára musí procházet všemi vrstvami střešní konstrukce.

Před navržením dilatačního detailu musí být známé potřebné údaje o očekávaných pohybech ve spárách. Styčné plochy se mohou navzájem pohybovat. Pohyby se vyskytují

  • kolmo k izolační rovině, např. sednutí
  • paralelně k izolační rovině, např. roztažení
  • jako smyk,

jakož i v kombinaci těchto jednotlivých pohybů.

Pohyby se mohou vyskytnout jako pomalé nebo rychlé, jednorázově, zřídka nebo často se opakující a mohou být různě velké. Z toho vyplývají dva odlišné typy spár:

Typ spáry „A“ - pro pomalu odeznívající nebo jednorázové nebo zřídka se opakující pohyby (např. pohyby sedáním, zkrácení smrštěním nebo změnami délky prostřednictvím sezónních výkyvů teploty tepelně izolovaných střešních konstrukcí) o velikosti do 5 mm u samolepících nebo natavovacích izolačních pásů, popř. o velikosti do 10 mm u volně kladených izolací.

Typ spáry „B“- pro rychle odeznívající nebo často se opakující pohyby (např. změny délky vlivem denních výkyvů teploty), jakož i pro všechny pohyby o velikosti nad 5 mm u samolepících nebo natavovacích izolačních pásů, popř. o velikosti nad 10 mm u volně kladených izolací.

Spáry typu „A“ lze provést v hydroizolační rovině. Při použití samolepících nebo natavovacích izolačních pásů na nosné konstrukci z betonu či železobetonu musí být pod hydroizolací umístěn podkladní dilatační pruh z asfaltového pásu o šířce min. 200 mm kotvený nebo natavený k jedné z dilatujících ploch. Izolace překlenující dilatační spáru v nosné konstrukci z trapézových plechů musí být podložena např. dilatačním plechem rovněž jednostranně kotveným.

Spáry typu „B“ jsou s ohledem na velikost a četnost pohybů realizovány s přerušením izolovaných ploch. Možná řešení:

a/ speciální uspořádání vhodných modifikovaných asfaltových pásů a tepelných izolací ( Ω – detail – obr. 1)

Obr. 1

Legenda:

1 - vrchní natavovací pás
2 - podkladní samolepicí pás
3 - spádová tepelná izolace EPS
4 - polyuretanové lepidlo
5 - desková tepelná izolace EPS
6 - parotěsná zábrana, převařená u okraje dilatační spáry přes přířez ze stejného materiálu prověšeného do spáry – možnost pohybu bez porušení
7 - penetrační nátěr
8 - nosná konstrukce
9 - podkladní natavovací pás
10 - jednoduchý asfaltový pás volně vložený
11 - přířez tepelné izolace EPS
12 - provazec

Poznámka: spáru je vhodné vyplnit např. tepelnou izolací z minerálních vláken

Za vhodný modifikovaný pás pro vrchní vrstvu tohoto souvrství se považuje pás s polyesterovou vložkou s vysokou průtažností. Dle ČSN EN 13 707 musí být minimální největší protažení vrchního pásu ve dvouvrstvých systémech 30 %. Pokud je výpočtem stanoven větší dilatační pohyb, existují na trhu i pásy s minimálním největším protažením i 45%. Další možností je použití tzv. bezvložkových pásů, jejichž vysoká průtažnost je dána vysokou modifikací asfaltové hmoty modifikátorem SBS.

b/ vhodné dilatační pásy se speciálně upravenými okraji pro natavení nebo nalepení asfaltových modifikovaných pásů – obr. 2. K systému těchto pásů patří i tvarovky umožňující změnu směru spáry v rovině.

Obr. 1

c/ prefabrikované konstrukce s dilatačními spárami a integrovanými těsnicími profily – obr. 3
Obr. 1 Obr. 1

* Převzato z www.migua.de

Spáry typu „B“ musí být zvednuty nad izolovanou rovinu, např. použitím přířezů zhotovených z tepelné izolace nebo zděných konstrukcí. Pro vytvoření dilatačního detailu musí být použity modifikované asfaltové pásy s vysokou roztažností. Dílčí oddilatované plochy musí být nezávisle na sobě odvodněny.

Dilatační spáry by neměly být umístěny bezprostředně v oblasti napojení vodorovných a svislých ploch a rovněž by neměly probíhat rohy napojení vodorovných svislých ploch. Jestliže je to nezbytné, pak jsou zapotřebí zvláštní konstrukční opatření, která musí být navržena projektantem. V tomto případě je většinou vhodné použít řešení b/. Tento systém obsahuje i tvarovky pro případ, že je dilatační spára umístěna do styku mezi vodorovnou plochou a přiléhající svislou stěnou.

Ing. Ivo Lněnička
GEORG BÖRNER
Chemisches Werk für Dach- und Bautenschutz GmbH & Co. KG